V japonské zahradní tvorbě se silně projevuje úcta k přírodním silám pramenící ze šintoismu a zároveň přijímání pomíjivosti živého a znovuzrozování vycházející z buddhismu. Zenový buddhismus navíc do zahradní tvorby přináší maximální oproštění se od rušivých vlivů okolí, tedy i přírody, a ponechává v zahradě pouze štěrk resp. písek. Ten je pod vlivem přírodních živlů v neustálém pohybu, nahrazuje tedy prvek vody a znamená vlastně tok našich myšlenek. Kameny potom naproti tomu vyjadřují jistotu, oporu a stálost. Tak má naše mysl možnost na chvíli spočinout a obrátit se sama do sebe.

Toto všechno je obsaženo v pojmu zenová zahrada, která se tímto stává mystickým prostředím plným tajemství.